Miloslav Nováček

připravila  galerie Měsíc ve dne

22. 7. 1923 – 13. 9. 1994

Narodil se ve Včelné u Českých Budějovic, kde prožil celý svůj život.

Studoval soukromě, pracoval jako chemigraf v tiskárně. Od roku 1958 byl členem Hollaru, od roku 1959 členem Svazu československých výtvarných umělců. Věnoval se volné grafice, kresbě a ilustraci. Vytvořil řadu grafických cyklů naplněných symbolikou, vypovídající o lásce, touze, stvoření i zániku. Jejich názvy navozují okruhy zájmů tohoto umělce pevně spjatého s krajinou jižních Čech i světem vlastní fantazie:  Hry a sny (1994),  Sny komediantů (1965),  Domov (1967),  Slavnosti (1968–69),  Cyklus Roční doby (1971),  Obrázky z přírody (1972),  Pohádky (1973–74),  Hudební nástroje (1977),  Kosmické hry a sny (1979–82),  Pět zátiší na jedno téma (1983).

Dalšími prostředky výtvarného vyjádření Miroslava Nováčka byly kresby perem, uhlem a kresby kolorované. V cyklech vytvořených těmito technikami obohatil svou tvorbu o jemnou barevnost a působivé vyjádření zvolených témat. Patří sem cykly: Vzpomínky (1973),  Pocty básníkům (1981–88),  Sny (1983–84),  Jihočeská nokturna (1984),  Rostliny odjinud (1985),  Ateliery (1986),  Návraty (1988) a další samostatné kresby.

Autorova láska k hudbě, poezii a literatuře dala vzniknout řadě ilustrací. Některé byly vytvořené na objednávku nakladatelství. Sem patří ilustrace ke knize Marie Krškové Blatské rozprávky, ke knize Věroslava Mertla Zjasněná noc, k poezii Františka Hrubína Romance pro křídlovku. Další ilustrace vznikaly z obdivu k dílům autorů blízkých jeho chápání světa. Byly to marginalie k básním Ch. Morgensterna, ilustrace k pohádkám J. Š. Kubína, k Erbenově Kytici, Máchovu Máji, ke sbírce básní Ladislava Stehlíka Kvetoucí trnka, k básním Vladimíra Holana Bolest a řadě dalších. Vztah k hudebnosti krajiny dokládají ilustrace k lidovým písním.

Dílo Miloslava Nováčka nás stále oslovuje svým chápáním krásy a radostným pohledem na svět kolem nás.

altaltalt



Text z katalogu výstavy v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, květen – červen 1973.

Miloslav Nováček se objevil v české grafice v roce 1958. Stal se tehdy členem sdružení československých grafiků Hollar a od té doby jsme měli mnohokráte příležitost konfrontovat jeho umění s díly reprezentantů naší soudobé tvorby. Od každého umělce žádáme určité osobité pojetí, přejeme si, aby umělec měl senzibilitu co nejvlastnější – tedy pokud možno odlišnou od jiného. Miloslav Nováček vstoupil do této sféry tvůrčího soupeření vybaven takovou dávkou originality projevující se technikou vyjadřování i slohem a námětovou oblastí své práce, že byl všemi uvítán jako zralý umělec. Proto byl vzápětí vyzván k účasti na několika zahraničních výstavách české současné grafiky a odtud se již s ním počítá jako s umělcem, bez jehož účasti by každý soubor dokumentující stav českého grafického umění musel být pokládán za neúplný.

Toto jeho jedinečné a důvěrné vidění světa spočívá na schopnosti navázat na odkaz tradice, která byla nejméně využívána pro rozvoj soudobé práce. Miloslav Nováček se totiž zakotvil ve tvůrčím odkaze lidového umění. Jeho projev nám však říká, že nic z těchto svých velkých vzorů nepřejal jako hotovou formu, ale že neznámý mu lidový umělec skýtal jen podněty k dalším samostatným a vlastně výtvarně svobodným projevům. Tak k nám hovoří každý grafický list Miloslava Nováčka. Využívá plochy k řezbě ostře vymezených tvarů, které nezůstávají v pasivním a přímočarém dekorativním vztahu k rovině papíru, ale vyvolávají dojem prostorového dění ukázněného rytmem kompozice. V tomto formovém přehodnocování skutečnosti – jak bylo výstižně napsáno – nabývají jeho práce „nadreálné dimenze“. (L. Hlaváček v katalogu k umělcově výstavě v Chrudimi r. 1972). Tato ,nadrealita“ Miloslava Nováčka je však realitou tvůrčího vztahu ke skutečnosti . Nic v jeho díle není odtaženo od jeho poznání skutečnosti, od věcí, které má rád, líbí se mu a které nosí v srdci. Touto nadrealitou musíme rozumět poezii, již vyzařuje jeho práce.

Řekneme-li, že se někdo poučuje lidovým uměním, obvykle se tím myslí závislost na světě samouků z předešlých dob, kteří usilovali vyjádřit světový názor doby prostředky řízenými naivním duchem nepoučeného tvůrce sázejíc jen na vlastní zkušenosti. Miloslav Nováček přenáší však do díla něco mnohem složitějšího, mnohem bohatšího a přitažlivějšího. Vlastní emoce. Lidový umělec hovořil za kolektiv stejně vyspělých druhů; Miloslav Nováček je tvůrcem, jenž se obrací k člověku moderní doby, obohacuje nás o díla, jež v nás vlévají pocity radosti. Jestliže jsme si řekli, že se dovedl poučit lidovou tvorbou, vyjádřili jsme tím, že v jeho tvorbě lze vystopovat jisté tvarové rytmy, obdobný vztah k materiálu i technické práci. Také jistý prvek dekorativního cítění nezapře příbuznost s tradicí lidových dřevořezů. Ale nad tím vším je Miloslav Nováček svým vlastním pánem, vládne formálními hodnotami, jak mu to přikazuje jeho lidský charakter a vědomí odpovědnosti před společností. Jeho umělecký portrét by nebyl úplný, kdybychom si ještě nepřipomněli, že kvalita jeho vlastního díla spočívá v jeho přítomném názoru na jeho dnešní a ryze české schopnosti tvořit umělecký organismus grafického projevu.

Takto hodnotili Miloslava Nováčka i zahraniční kritikové. Byl jsem svědkem zájmu hamburských grafiků i jejich žurnalistů o toto skromné, ale ve skutečnosti bohaté umění, o jeho svět představ a hodnoty jeho rytmu a formy. Také uplatnění barvy v jeho grafické tvorbě bylo u zahraničních kritiků shledáváno za zcela originální, jak jsem se o tom přesvědčil při zjišťování ohlasu výstavy členů sdružení Hollar v Koblenzi roku 1970. Nejcennější pro nás však je, že jeho obdivují i naši prostí návštěvníci výstavních síní a hlásí se k němu jako k umělci odpovídajícímu jejich srdci.

Miloslav Nováček řídí svoji práci nejpřísnějšími pravidly, pro něž v žádném díle nenajdeme výjimky. To značí, že si vytyčil cíl, jejž lze označit jako uzákonění prožitku. Proto svým dílem rozšiřuje naši současnou tvorbu a dává jí zcela jednoznačný smysl a charakter. Je to práce, již musíme hodnotit jako kulturní přínos. A tím Miloslav Nováček je nám tolik blízký.

PhDr. František Dvořák