Milan Nestrojil

(*16. listopadu 1947)

Třebíčský malíř a grafik Milan Nestrojil (1947) je vzděláním a profesí farmaceut a nositel titulu RNDr. Výtvarné tvorbě se však věnuje od roku 1962, kdy s kolegou Zdeňkem Šplíchalem z budoucí Skupiny 4 začali jezdil malovat krajinu v okolí Třebíče. Pouhý přepis viděného malířskými prostředky jim však přestal vyhovovat. Pro Nestrojilovu další tvorbu jsou příznačná surrealistická východiska. Od počátku sedmdesátých let autor zhodnocoval svoje profesní znalosti lékárníka a přírodní objekty a procesy převáděl do podoby výtvarného díla. V cyklu Omne vivum ex ovo například parafrázoval vznik nového organismu. Z jediného bodu vyrůstající linie se proměňovala ve složitější strukturu.

Významnou etapou Nestrojilovy tvorby z posledních 15 let je osobité zhodnocení tradice východní kaligrafie. Barevnost svých děl autor omezil na kontrast černé a bílé a začal více přemýšlet o ploše a linii. Vytvořil tak díla charakteristická na jedné straně pavučinovými liniemi a na druhé straně inspirovaná uměním úderu štětce namočeného v tuši. Uměním, které je často i metaforou přírodních sil a vektorů energií.

Inspiračním zdrojem se Nestrojilovi staly také cesty do Provence a později i do Řecka a Itálie. Autorova díla však opět nejsou malířským zachycením atraktivních turistických destinací. Své zážitky z cest Nestrojil přetavil do podoby výtvarných prací, které jsou spíš mementem, zamyšlením nad světem. Zamyšlením nad drtivou mocí přírody i přílišnou složitostí dnešní lidské společnosti, kde je dorozumění mezi lidmi často velmi obtížné.

Arnošt Pacola


altaltalt

minigalerie


Nestrojilovy malířské začátky sahají do roku 1962, kdy se stal členem kroužku amatérských výtvarníků v Třebíči. V té době také jezdil malovat krajinu v okolí Třebíče se Zdeňkem Šplíchalem. Pouhý přepis viděné krajiny malířskými prostředky jim však přestal vyhovovat a v roce 1966 vytvořili pod vlivem svého učitele Ladislava Nováka spolu s Miroslavem Pálkou, Zdeňkem Šplíchalem a Zdeňkem Štajncem Skupinu 4. Pro Nestrojilovu tvorbu jsou příznačná surrealistická východiska a zhodnocení možností koláže, alchymáže (rozmývání původní tištěné předlohy rozpouštědly) a asambláže (využití různých předmětů a materiálů). Zaujalo ho i kombinování kresby a písma a možnosti dekalku, tedy přetiskování barevných skvrn. Z roku 1968 pocházejí jeho první monotypy gestického charakteru, do kterých zasahoval netradičními nástroji, třeba hřebenem. Monotyp v Nestrojilově podání je kresba tužkou nebo různými nástroji na zadní straně papíru ležícího na ploše napuštěné černou barvou. Na dvě desetiletí se staly typickou výtvarnou technikou kreslířské linie jeho tvorby.

Od počátku sedmdesátých let Nestrojil zhodnocoval svoje profesní znalosti lékárníka a přírodní objekty a procesy převáděl do podoby výtvarného díla. Cyklus Omne vivum ex ovo, započatý v roce 1976, například parafrázoval vznik nového organismu. Z jediného bodu vyrůstající linie se proměňovala ve složitější strukturu. V té době Nestrojil také experimentoval s notovým papírem, nepravidelnost notovém osnovy konfrontoval s rozvíjením biomorfních tvarů.

Na přelomu 70. a 80. let autor vytvořil cyklus Něžné příšery a cyklus Vždyť přece létat je tak snadné. V 80. letech pak cykly Pojďte pane, budeme si hrát a kresby ke grafickým listům Caprichos Francisca Goyi.Ke strukturální malbě byl Nestrojil přiveden obdivem k dílu malíře Mikuláše Medka. Nestrojil také po vzoru svého staršího přítele výtvarníka Lubomíra Kressy doplňoval do plasticky členěné malby svých obrazů „cizorodé" prvky z mimoumělecké sféry. Tak vznikly třeba obrazy Černý prostor (1977) nebo Hrad s hvězdou Juana Miróa, Kosmické hodiny 1978. První výstavu Nestrojil uskutečnil společně s Lubomírem Kressou v brněnské Galerii mladých v roce 1979. Vystavoval na ní několik obrazů a grafické listy z cyklů Omne vivum ex ovo (1976), Fantaskní krajiny (od roku 1977), Cvičení z morfologie (1976) a Mikroorganismy. Dva obrazy společně vytvořil také s Ladislavem Novákem. V roce 1979 to byl obraz Okno pro Ladislava Nováka a v roce 1981 obraz Něžná příšera VII.

Významnou etapou bylo v letech kolem přelomu tisíciletí Nestrojilovo osobité zhodnocení tradice východní kaligrafie nejen v obrazech. Pro kresby geometrického či naopak gestického charakteru používal čínského morušového papíru. Byla to nepochybně také rafinovaná krása tohoto lehce průsvitného papíru s viditelnou strukturou morušového vlákna, co prohloubilo kultivovanost a myšlenkové poselství Nestrojilovy tvorby. Barevnost svých děl autor omezil na kontrast černé a bílé a začal více přemýšlet o ploše a linii. Vyhovovala mu technika akvarelu, tuše a kvaše – Čenobílý vztah, Řešení horizontály, Červené znamení, Žluté znamení. Vytvořil tak díla charakteristická na jedné straně pavučinovými liniemi a na druhé straně inspirovaná orientální kaligrafií - Stébla, Červené stigma, Zelené stigma.V letech 2003 až 2009 Nestrojil intenzivně spolupracoval na společných dílech se Zdeňkem Štajncem a počet těchto artefaktů s ustálil na 304. Obvykle byla jejich východiskem alchymáž, koláž nebo kresba. Většinou se jednalo o surrealistické krajiny, které pak představili na devíti společných výstavách. V polovině 90. let opět rozvinul svůj expresivní malířský projev založený na bohatém členění reliéfní olejové a emailové malby s využitím textilie a kovu. Dramatickou skladebností a silným emotivním nábojem se vyznačují například obrazy – Hey stooped, Krajina ix nebo Denní můra. Vyjadřují neklid v autorově duši i vnějším světě. Práce na papíru jsou decentnější, kombinují kresbu s malbou a koláží.

Inspiračním zdrojem se Nestrojilovi staly v letech 1998 až 2000 také cesty do Provence a později i do Řecka a Itálie. Autorova díla však nejsou výtvarným zachycením bezprostředně viděného, nespatříme kresebné záznamy míst známých z katalogů turistických kanceláří. Své zážitky z cest Nestrojil přetavil do podoby výtvarných prací, které jsou do značné míry mementem, zamyšlením, meditací nad stavem dnešního světa. Nad drtivou mocí přírodních sil i možná již kolabující soustavou příliš složité lidské společnosti.

Slovo přetavil se zdá být dosti vhodné pro komplikované technologické postupy, jichž Nestrojil používá. Základem jeho děl je často litá hmota lepidla „magmatické“ konzistence či vrstva akrylové barvy, která v charakteristických „stříkancích" ulpívá a tuhne na ploše papíru. Tento základ pak autor dále koloroval pestrými i tiskařskými barvami, zvýraznil tuší, vlepoval do něj útržky textů a tištěných reprodukcí. Ty pak opět alchymážoval, tedy vymýval ředidly, a následně tónoval mnoha odstíny sépiové hnědi. Už samotný několikadenní postup vznikání a „tuhnutí“ díla je vlastně výtvarnou metaforou přírodních procesů – přílivů i odlivů, záplav a náplav, vulkanických katastrof i vesmírných třesků. Užití sépiové hnědi je však také Nestrojilovou výtvarnou poctou dílu slavného holandského malíře Rembrandta van Rijna a nizozemské malbě vůbec.

Názvy některých děl nejlépe vyjadřují poetiku výtvarných artefaktů i duševní rozpoložení jejich autora: Krajina s malým třeskem, Divná planeta, Dvě planety, Dvojhvězda, Spálená země… Citlivému divákovi tedy Nestrojil nepředkládá těžko dešifrovatelnou abstrakci, na jeho obrazech i kresbách najdeme cesty, úběžníky krajiny směřující k dalekému horizontu, často se vyskytující kulovitý objekt zastupující možná Slunce, možná Měsíc, možná jiný vesmírný objekt ve chvíli svého zrodu či zániku. Útržky textů i jednotlivá písmena použitá převážně z řeckých či italských tiskovin pak vyjadřují spíš neschopnost či nemožnost opravdové lidské komunikace. V nejnovější Nestrojilově tvorbě se tak v mnohém aktualizovalo autorovo surrealistické východisko a dobový postulát, že nová krása by neměla být jiná než křečovitá. Breton však nehledal krásu v křeči, ale ve vzrušení, jaké je vlastní lásce. Stavu, ve kterém ovšem může být člověk nešťastně šťasten.

Milan Nestrojil uspořádal dvacet autorských výstav. Sám považuje svoji tvorbu jdoucí mimo hlavní proudy současného umění za paralelní. Zúčastnil se i mnoha kolektivních výstav, také v zahraničí, v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii a Rakousku.

Arnošt Pacola