Michael Reynek

Minigalerie na webu


převzato z:

Galerie Měsíc ve dne


1973 22. dubna se narodil v Havlíčkově Brodě
1979-1986 navštěvoval školu v Lípě
1987-1990 fotografoval fotoaparátem značky Praktika, z toho se 2 roky věnoval soutiskům

- žije v Petrkově a podniká v autodopravě


„Představovat si bude vždy znamenat víc než žít“

Gaston Bachelard


Ani v další generaci Reynků nebyla přetržena nit rodové tradice. Michaela zaujal fotoaparát a stejně jako rodinní příslušníci nehledal inspiraci ve světě, snad i proto, aby potvrdil, že každá věc má tolik významů, kolik lidí se na ni dívá. Podobně jako otec volil soutisky dvou barevných diapozitivů a stejně jako on nemusel chodit daleko za práh petrkovského domu. Rovněž se nestaral o jakékoliv zveřejnění; jakoby se zde všichni zabývali uměním jen tak sobě pro radost.
V případě Reynků nelze hovořit o generačním posunu, tak jak mu bývá obecně rozuměno, žádný z nich není navázán na tak často pomíjivé názory doby, nenechá se jimi svazovat, nechce je rozmnožovat nebo být jejich zrcadlem. Každý stojí na svém místě, drží se osobního přesvědčení, čerpá z něho a poznává svět bez nežádoucích závislostí. Dívají se k vnějšímu i vnitřnímu obzoru, vědí, že je dost rozlehlý na to, aby obsáhl velký kus života a vydal o něm zprávu.
A přesto Michael viděl všechno jinak než jeho starší druhové. Místo, na které zaměřil objektiv, měnil v jeviště kouzel a záhad, kde se nadrealita odrážela v realitě a realita měnila v nadrealitu. Každý přírodní i umělý předmět se v této multiplicitě a mnohopohledovosti dostává do jiných vztahů, než kam patří, a tak nejen podporuje asociativní schopnosti vnímání, ale uvádí je do zázračných rovin. Michaelův dialog se světem má specifický charakter, nenechává se mýlit tím, co snímá zrakem, i když viditelné a dotknutelné je základním zaklínadlem, jde dál; skutečnost mění v neskutečnost. Je divákem snů, které nad ním získávají nadvládu. Respektuje svět i neměnnou přítomnost věcí, ale ze dvou téměř banálních úkazů vytváří třetí a tím, že je nabíjí nevšední silou, je mění ve vidinu. V tomto procesu získávají fotografie téměř scénickou podobu, mohly by ji nahradit nebo zastoupit tam, kde by se význam hry snoubil nebo byl spojen s čaromocí obrazného světa. Proto je možné všechno, co objektiv zachycuje, smísit a dát do vztahu, protože k sobě nějak patří dům se stromem, voda se skálou, okno zavěšené do vzduchoprázdna s přírodou. Nejde o věc samu, ale o to, co je schopna vyvolat – otevírat prostor a ukázat, co je za ním, blouznit o schodištích, které nikam nevedou, o okně upevněném mezi oblaky s průhledem do nekonečna, o pustých zahradách, kde by se dobře dařilo hrdinům dramat A. P. Čechova a jejich marným touhám a spletitým osudům.
Ve stálém dvou- či vícenásobném prolínání viděného nelze najít téměř nic, co by bylo definitivní, protože jasné je zároveň nejasné, přesné nepřesné, známé neznámé, ne proto, aby docházelo k zamlžování věcí, ale proto, aby se v této cloně uchoval nezničitelný doklad života, i kdyby se jednalo jen o uschlý a dávno zetlelý list. Složité kompozice Michaelových fotografií nesdělují nic o něm samém – jen to, že je jeho vnitřní vidění bohaté a nadané zvláštní citlivostí k realitě a k jejím proměnám. Přijímá ji nezaujatě jako básník slovo, jako tvořivý element a vydobývá z ní krásu i záhadnost, která je v ní přítomná.

Miroslava Hlaváčková